Hledání ztraceného sněhu

Občas je poklad ukrytý v úplně obyčejných věcech.

Pro mě již tradičně, svátky Vánoční trávil jsem v Novém Boru na Českolipsku. K dělání tam toho moc není, doma se sestra hádá s mamkou a většina známých si užívá svých rodin, ať už rodičů, nebo nově započatých. Nikdo tak přes den nemá čas něco podniknout.
Čas tedy trávím povětšinou sám, a jak jinak než běháním po okolí. To a mamky jídlo jsou tak nějak jediné věci, na které se na Vánoce těším.
Letos jsem se těšil o to více, když jsem viděl fotky sněhu, chumelenice a bílých plání. Jaké to však bylo zklamání, když jsem 23. přijel a nikde jediná sněhová vločka. Nedalo mi to a i tak jsem se vydal na svůj okružní, převážně poznávací výklus.

Ten probíhá vždy způsobem spíše partyzánským; vyberu si pár bodů, kterými chci proběhnout tak, aby poslední směřoval domů. A jak se k těm bodům dostanu, je vůle boží a na mé (ne)orientaci. Vzdušnou čarou mám zhruba ponětí, kde se bod nachází, ale běžím k němu pokud možno trasou mě neznámou. Terém volím pak podle toho, jak jsem na daný běh připraven. Mám-li na nohách silničky, nehrnu se moc na seběh lesní stráně a brodění se potoky, a v trailovkách se naopak snažím vyhnout silnicím.

Letos tomu nebylo jinak, a jelikož jsem měl obuv vhodnou do mokra a terénu, hned na první cestě jsem uhnul směr les přes louku, což mě zavedlo do bažin. V těch jsem zůstal nějaký ten čas. Když už jsem spálil většinu sil broděním se hned na začátku, řekl jsem si že to vemu hezky do kopce na rozhledny a proběhnu lesní trasu, jež neznám. A uvidíme, kam mě zavede.

Z počátku jsem si připadal jako blbec, mluvíc sám se sebou a představující si hovadiny. Po pár kilometrech to ale začla být docela sranda.

K mému štěstí, dokodrcal jsem se k bodu B, pak C a nakonec trefil i domů. Ale jak jsem probíhal různými místy našeho krásného severu, né a né narazit na sníh, řekl jsem si, že běh trochu spestřím. Ke každé fotografii co jsem cestou pořídil, jsem vymýšlel kratôučký příběh, ze kterého jsem nakonec skládal kvazi „pohádku“, ve které jsem hrdina, jež se vydal hledat ztracený sníh.
Po doběhnutí jsem si vzpoměl, jak jsme v dobách mého mládí, si takto hráli stále. Ještě než se sociální sítě, počítače a videohry staly denní náplní našich, ale hlavně životů dětí. Mělo to pro mě ještě jedno positivum, vypudil jsem z hlavy veškeré myšlenky a trápení, jež se mi tam za poslední dobu naakumulovaly, a chystaly se na mě při chvilce volna zaútočit. Tak, jak to při výběhu prostě mám.

A teď už pohádka:

Bylo to Štědrovečerní ráno, a sníh nikde. „Kam se poděl sníh, jež tu ještě včera byl“,  ptal se král?
„Vyšlete zvědy, nechť ho najdou a přinesou zpět“. Vydal se i náš né zrovna chrabrý, ale po sněhu lačný hrdina. I on toužil po bílých Vánocích.

IMG_4600
První uhnutí od bodu A. Původne jsem chtěl běžet směr Chotovice… ale nezadařilo se, navíc sem si užil krásnou klouzačku dolů.

Hrdina přijel z dalekého království, kde se mu o sněhu může leda tak zdát. Těšil se, jak sněhuláka postaví, ale letošní Vánoce vypadalo leda tak na bahňáky. Vydal se tedy cestou necestou hledat ztracený sníh, kdo ví proč,  na jih.

IMG_1412
Když není sníh, musí stačit bláto. Kotníky vydržely, ale jak vypadám zezadu jsem raději nekontroloval.

Nejprve ho nohy zanesly do nedalekého lesa, kde žila Saň.
„San plyve oheň, a jistě proto všechen sníh roztál“, říkal si. Stav palouku tomu i odpovídal, zbytky sněhu, a spousta vody, jež udělala z místa bažinu. Po chvilce zápasu s místní vegetací Saň objevil. Seděla si ve svém hnízdě a vyděšeně na našeho hrdinu koukala.
„Copak tě sem přivádí, mládenče?“ zeptala se. Hrdina z prvu ztuhlý strachem, chvíli lapal po dechu. Když se vzpamatoval, vyhrkl ze sebe jen „Co jsi udělala se sněhem?“.
„Ale co bych já s ním dělala. Jednoho dne tu byl, a dalšího zase ne. Ale zaslechla jsem, že za lesem ve skalách, tam kde Samuel přebývá, ještě sníh je“.

IMG_7632
Velmi pěkné spestření začátku cesty. Ztratit se, a ještě zapadnout v bažině. Když jsem se odsud po 20 minutách vyhrabal, docela jsem litoval, že jsem si nevzal žádnou energii sebou, krom vody.

IMG_1123.jpg

Brodil se tedy náš hrdina bahnitou cestou z močálu, až se mu podařilo najít suchou cestu. K jeho radosti byla cesta lemována zbytky sněhu. „Jsem jistě na správné cestě, sníh nebude ukryt daleko“, zaradoval se. Nebajíc bolavých nohou, přidal do běhu s vidinou onoho sněhuláka.

IMG_1631.jpg
Občas se přeci jen nějaký ten sníh objevil.

Netrvalo dlouho, a vyškrábal se na nedaleké kopce k rozhledně, kde bystrý poustevník Samuel ukrývá se a hlídá okolí. Jaký to však byl šok, když jeho pozorovací místo, bylo prázdné :-O. „Samuely, kdepak jsi?“ zvolal. Odpovědi se mu však nedostalo.

IMG_5068.jpg
Kupodivu tu nebylo narváno lidmi dělajících si selfie

A pak mu to došlo. Samuel byl sice poustevník, ale také měl rodinu. A jelikož pocházel z dálného severu, jistě nechtěl trávit Vánoce na blátě. Vydal se tedy do daleka, tam kde ještě sníh neukradli.

IMG_9166
Pohled na Sloup v Čechách od rozhledny naproti Skalnímu hradu. A zbytky sněhu v dálce.

Už si začínal připadat bezradný. Vánoce budou na blátě všichni v království budou smutní. Vydal se tedy na cestu zpět, smířen s nejhorším. Jak se ale podivil, když cestou po západním úboči nalezl další zbytky sněhu, tentokrát v hojném množství. „Kdepak se tu bereš?“, pomyslil si.
„Přeci tam, kde všechna zvířátka spolu slaví“, dostalo se mu k jeho úžasu odpovědi.

IMG_3172.jpg
Seběhy po bahnitých rozmáčených lesních cestičkách a stráních sice dost o hubu, ale když nejde o čas ale o požitek, člověk to neřeší.

A jak byla to pravda. Na ukrytém místě ve středu lesa, byl poslední sníh, kolem ozdobeného vánočního stromečku. Sníh by přeci neměl mít jen někdo u toho svého, ale všichni společně. A i tak strávit svátky.
Doběhl tedy zpět na hrad, a do podhradí a každé chalupy jež potkal cestou, aby jim pověděl o tomto místě, kde ještě je možné mít bílé (jakože na sněhu, ne rasistické) Vánoce. A lidé se scházeli, a nosili jídlo a drobné dary. Jak pro své blízké, tak i cizí a zvířátka. 

IMG_8110
Asi největěí radost z celého mého putování.

Motivace

Když se mi v hlavě rodila myšlenka o motivaci, byla spojena převážně s běháním. Ostatně, já si spoustu věcí narovnávám a třídím výklusem. Je to pro mě úzasný způsob, jak si vyčistit hlavu.

Známí se mě často ptají, jak začít běhat či cvičit, většinou s blížícím se Novým rokem a s ním novými předsevzetími. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se nejednalo o sezónní záležitosti bez viditelného odhodlání. Většinou to končí stejně, a to tak, že se po krátkém čase od vytyčeného cíle upustí, nebo hůř,  vůbec se ani nezačne. Není se čemu divit, když například s běháním chtějí začít začátkem zimy. To sebou hned nese nachlazení a demotivaci.
Proč tedy nezačínají když je teplo a venku pěkně? Asi jiné priority a zájmy.
Na náplavce je s vínem v ruce lépe, a komu by se po takové noci chtělo vstávat…
… mají špatně směny a prostě to nejde
… nemají s kým a sami chodit nebudou
Důvodů proč to nejde a nepůjde se vždy najde spousta.

Namísto hledání způsobu jak cíle dosáhnout, máme tendenci hledat důvody proč to nejde.

Častým důvodem je nedostatečná nebo špatná motivace. Nemám tím namysli aby nás kamarádi více hnali a obdivují, ale najití motivace, proč a jak moc je pro nás důležité cíle dosáhnout. Sledování všemožných #fitnessmotivation stránek a kanálů, jejíhž hlavním důvodem není motivovat vás k tomu něco dělat, ale dát prostor narcistickým dřepovačkám, toužícím po pozornosti*. A jak jinak ji v dnešní době získat než svým tělem. Ano, řekl jsem to, jsem nejspíš #hejtr, ale pro mě osobně tyhle fotky mají realný výsledek pro kluky co u nich masturbují 😉
*jiné to je u fitnesek, které se tréninkem/tělem živí a to je jejich vizitkou.

tl;dr

Nenuťte se do něčeho, pro co nejste ochotni něco obětovat.

Ať už se jedná o volný čas, zpřísnění životosprávy či brzké ranní vstávání. Pokud opravdu nemusíte a nemáte pevnou vůli, při prvním zaváhání není daleko od druhého, třetího a než se nadějete, jste tam kde na začátku.

Nespoléhejte se na ostatní, že vás budou kopat do zadku a hnali vás dopředu,je ošklivý alibismus. Nejen, že přenášíte zodpovědnost za svůj (ne)úspěch na ně, ale v případě selhání a vykašlání se na to, promarníte jejich čas a energii, které do vás investovali.

Vytyčte si cíl, u kterého si nebudete muset dokola odůvodňovat, proč ho chcete dosáhnout.

Nečekejte na poslední chvíli, na nějaké znamení od života. Udělejte první krok za tím co chceme sami. Při tom čekání totiž můžete o poslední šanci začít lehce přijít.

Atletické poleno a triatlon.

Triathlonu se věnuji velmi krátkou chvíli, poprvé jsem si zkusil hobby sprint (750m plavání, 20km kolo, 5km běh) v čevrnu 2014 na ICT v Račicích, kam jezdíme jako firma závodit již dlouhá léta. Borci mající na kontě jeden či více dlouhých Ironman závodů se perou o první příčky, sportovní panicové jako já to jedou přežít a užít si super atmosféry fandících kolegů. Atletického jsem nikdy nic nedělal, s kolem a během jsem začal před nedávnem, v rámci rehabilitace. Šlo to hodně tězce, uběhnout 3km v kuse trvalo několik bolestivých týdnů, ale postupně jsem se rozběhal a za rok si již střihl půlmaraton pod dvě hodiny. A tak jsem si řekl, že zkusím i ten hobby triathlon, když ho zvládají i obchoďáci a postarší markeťák (promiň Pajdo:)

Co si budem povídat, na trati jsem nechal duši, trpěl jsem jak pes. Byl to pro mě ovšem impuls, že na další rok něco natrénuji. Zme takováhle fyzička teda ne! Prvním krokem bylo naučit se plavat, vrhl jsem se tedy na zlepšení techniky kraula, která byla v tu dobu nulová. Krokem druhý bylo sundat co nejvíce tělesného tuku, kterého se na mě po operaci nahromadilo až běda. Začli tedy měsíce striktního jídelníčku a tvrdého tréninku pod taktovkou Jakuba Bíny, jehož pořad na streamu byl mým hnacím motorem už v začátcích pokusu dostat se zpět na vrchol(ek). Léto uběhlo, a já začal trénovat s čistým štítem, a lehčím tělem.

Rok se s rokem sešel, a výzva v Račicích 2015 byla opět tu. Říkal jsem si, že pohoda, i když jsem do poslední chvíle scháněl silničku. I když jsem se cítil připravený, Račice nevyšly zrovna podle představ. Plavání jsem sice trénoval, ale jen v bázenu. Realita  ale poukázala na značný rozdíl mezi venkovní volnou vodou a vyhřívanou pětadvacítkou. Takže když jsme se vrhli do studené vody a než jsem se stihl rozkoukat, zazněl startovní výstřel. Rozplavat se byl tedy značný problém. Začal jsem se ihned dusit, a místo kraula nastoupily prsa. Nevím, zda to bylo kvůli tepovému pásu a nezvyku plavat v těsném trisuitu, šok to byl velký. Travalo 200 metrů, než jsem byl schopen popadnout dech, a začít „pořádně“ plavat. To mi vydrželo jen pár temp. Po chvilce jsem si uvědomil, že plavu poslepu, a bez vodiče. Brýle mě zradily, a zamlžily se. Až po závodě mi Maxim prozradil, co proti tomu plavci dělají. V tu chvíli jsem se ale bemozmocně plácal ve vodě, neustále narážející do bojek a břehu. Co si budem povídat, cítil jsem se strašně, z vody jsem vylézal po 20ti minutách utrpení a marné snaze nalézt molo, prostě psychycky v pr****.

Doběhl jsem do depa v době, kdy špička závodníků, v čele s naším Zbyňálem, dojížděla poslední kolo. Naštěstí dešťová přeháňka v průběhu plavání trvala jen chvíli. Věci to tedy moc neodnesli, a co víc, okruh na druhou cykločást nebyl mokrý. V depu jsem moc nepospíchal, vklidu jsem si usušil nohy a nasadil iPod, ať mi to lépe jede a běží. Šlápl jsem do toho a i přes silný protivítr se jal sundat trochu ztrátu. Šlo to ztuha, občas se objevil náznak křeče v lýtku, ale nechtěl jsem polevit! Na silničce jsem měl natrénováno přesně nula kilometrů, tak na nějakou taktiku nebylo pomyšlení. Po chvíli jsem začal předjíždět závodníky, kteří vylézali z vody daleko předemnou, což mě potěšilo a drželo dál v módu „šlapu proti větru i když mi asi upadnou nohy“. Z toho mě ale místy vyvedl závodník, jedoucí na skládačce. Pán měl shruba 110kg a 190cm, ale držel se sakra rychlé skupiny. Občas se zadařilo jet v haku, ale povětšinou to byli výrazně pomalejší cyklisti a tak jsem jsi cykločást odřel hezky sám.

I když se jelo proti větru a já šlapal nadoraz, sil jsem měl ke svému překvapení ještě dostatek. Když jsem tedy slézal z kola, rozeběhl jsem se do závěrečné části v maximálním tempu. Pokažená voda mi nedala klidu a tak jsem běžel jako o život. Alespoň mi to tak připadalo. První kolo bylo hodně namáhavé, ale endorfiny udělali své a já nepovolil. Volba playlistu byla dobrá, a já si tedy vystřihl jednu ze svých rychlejších 5km štací.

Do cíle jsem přibíhal v čase, což jsem nebral jako dobrý výsledek. Cítil jsem se dost blbě, že jsem pohnojil vodu, jež jsem nejvíce trénoval. Hned po závodem jsem tedy jel domů, a neůčastnil se večerního programu jež se vždy zvrtne v parádní párty. Doma jsem pak udělal snad to nejlepší, co jsem moh: rozhodl se nepovoli v tréninku a přihlásil jsem se na další, byť mě neznámé závody. Jeden v červenci a druhý srpnu.

Jak to dopadlo je ale na jiné povídání 🙂

Pár momentek ze závodu.