Atletické poleno a triatlon.

triatlon_racice03_croped

Triathlonu se věnuji velmi krátkou chvíli, poprvé jsem si zkusil hobby sprint (750m plavání, 20km kolo, 5km běh) v čevrnu 2014 na ICT v Račicích, kam jezdíme jako firma závodit již dlouhá léta. Borci mající na kontě jeden či více dlouhých Ironman závodů se perou o první příčky, sportovní panicové jako já to jedou přežít a užít si super atmosféry fandících kolegů. Atletického jsem nikdy nic nedělal, s kolem a během jsem začal před nedávnem, v rámci rehabilitace. Šlo to hodně tězce, uběhnout 3km v kuse trvalo několik bolestivých týdnů, ale postupně jsem se rozběhal a za rok si již střihl půlmaraton pod dvě hodiny. A tak jsem si řekl, že zkusím i ten hobby triathlon, když ho zvládají i obchoďáci a postarší markeťák (promiň Pajdo:)

Co si budem povídat, na trati jsem nechal duši, trpěl jsem jak pes. Byl to pro mě ovšem impuls, že na další rok něco natrénuji. Zme takováhle fyzička teda ne! Prvním krokem bylo naučit se plavat, vrhl jsem se tedy na zlepšení techniky kraula, která byla v tu dobu nulová. Krokem druhý bylo sundat co nejvíce tělesného tuku, kterého se na mě po operaci nahromadilo až běda. Začli tedy měsíce striktního jídelníčku a tvrdého tréninku pod taktovkou Jakuba Bíny, jehož pořad na streamu byl mým hnacím motorem už v začátcích pokusu dostat se zpět na vrchol(ek). Léto uběhlo, a já začal trénovat s čistým štítem, a lehčím tělem.

Rok se s rokem sešel, a výzva v Račicích 2015 byla opět tu. Říkal jsem si, že pohoda, i když jsem do poslední chvíle scháněl silničku. I když jsem se cítil připravený, Račice nevyšly zrovna podle představ. Plavání jsem sice trénoval, ale jen v bázenu. Realita  ale poukázala na značný rozdíl mezi venkovní volnou vodou a vyhřívanou pětadvacítkou. Takže když jsme se vrhli do studené vody a než jsem se stihl rozkoukat, zazněl startovní výstřel. Rozplavat se byl tedy značný problém. Začal jsem se ihned dusit, a místo kraula nastoupily prsa. Nevím, zda to bylo kvůli tepovému pásu a nezvyku plavat v těsném trisuitu, šok to byl velký. Travalo 200 metrů, než jsem byl schopen popadnout dech, a začít „pořádně“ plavat. To mi vydrželo jen pár temp. Po chvilce jsem si uvědomil, že plavu poslepu, a bez vodiče. Brýle mě zradily, a zamlžily se. Až po závodě mi Maxim prozradil, co proti tomu plavci dělají. V tu chvíli jsem se ale bemozmocně plácal ve vodě, neustále narážející do bojek a břehu. Co si budem povídat, cítil jsem se strašně, z vody jsem vylézal po 20ti minutách utrpení a marné snaze nalézt molo, prostě psychycky v pr****.

Doběhl jsem do depa v době, kdy špička závodníků, v čele s naším Zbyňálem, dojížděla poslední kolo. Naštěstí dešťová přeháňka v průběhu plavání trvala jen chvíli. Věci to tedy moc neodnesli, a co víc, okruh na druhou cykločást nebyl mokrý. V depu jsem moc nepospíchal, vklidu jsem si usušil nohy a nasadil iPod, ať mi to lépe jede a běží. Šlápl jsem do toho a i přes silný protivítr se jal sundat trochu ztrátu. Šlo to ztuha, občas se objevil náznak křeče v lýtku, ale nechtěl jsem polevit! Na silničce jsem měl natrénováno přesně nula kilometrů, tak na nějakou taktiku nebylo pomyšlení. Po chvíli jsem začal předjíždět závodníky, kteří vylézali z vody daleko předemnou, což mě potěšilo a drželo dál v módu „šlapu proti větru i když mi asi upadnou nohy“. Z toho mě ale místy vyvedl závodník, jedoucí na skládačce. Pán měl shruba 110kg a 190cm, ale držel se sakra rychlé skupiny. Občas se zadařilo jet v haku, ale povětšinou to byli výrazně pomalejší cyklisti a tak jsem jsi cykločást odřel hezky sám.

I když se jelo proti větru a já šlapal nadoraz, sil jsem měl ke svému překvapení ještě dostatek. Když jsem tedy slézal z kola, rozeběhl jsem se do závěrečné části v maximálním tempu. Pokažená voda mi nedala klidu a tak jsem běžel jako o život. Alespoň mi to tak připadalo. První kolo bylo hodně namáhavé, ale endorfiny udělali své a já nepovolil. Volba playlistu byla dobrá, a já si tedy vystřihl jednu ze svých rychlejších 5km štací.

Do cíle jsem přibíhal v čase, což jsem nebral jako dobrý výsledek. Cítil jsem se dost blbě, že jsem pohnojil vodu, jež jsem nejvíce trénoval. Hned po závodem jsem tedy jel domů, a neůčastnil se večerního programu jež se vždy zvrtne v parádní párty. Doma jsem pak udělal snad to nejlepší, co jsem moh: rozhodl se nepovoli v tréninku a přihlásil jsem se na další, byť mě neznámé závody. Jeden v červenci a druhý srpnu.

Jak to dopadlo je ale na jiné povídání 🙂

Pár momentek ze závodu.

Proč běháme?

cropped-8utcvzgnbjc36ht.jpg

Tuhle otázku si klade nejspíše každý, kdo nějakou tu dobu už běhá. Já často při půlmaratonu, nebo těžším výběhu.

Dnes jsem si ji položil znovu, když jsem ráno vybíhal na svou oblíbenou trasu kolem Nového Boru. Jakožto člověk žijící v Praze, mi až běhání ukázalo, jak je okolí mého rodného města  krásné. Ťukám si tedy na čelo, jaká je tu ojedinělost potkat venku bězce, a jestli někdo vyběhne, je to ve fitku na pásu. K položení otázky, proč vlastně v neděli namísto dlouhého spánku volím běh, mě nepřímo navedl kolega Zbyněk, když jsme se v v pátek bavili o botách na běhání. Říkal mi, že i když trailové boty má, vlastně je skoro nevyužije, a já si to  mám vlastné podobně, traily si u mě užijí když je mokro, než abych je pravideně tahal do terénu.

Na začátku běhu jsem nakonec myšlenkami zabloudil až k tomu, že celý rok vlastně řeším jen rychlost. Vzhledem k počtu triatlonů a půlmaratonů, se pro mě stalo hlavním cílem zaběhnout co nejrychleji, a tak jsem nevědomky z tréninků vystrnadil to hlavní, proč běhám,  protože mě to baví. Soustředil jsem se jen na čas, jednotlivé segmenty, na neustálý posun času níž. Tohle je možný v Praze, kde převážně běhám ty samé okruhy Stromovku/Troju/Radlice, ale v Boru si chci užít přírody, koukat se kolem, jak se vše změnilo za tu dobu co jsem tam nebyl.

S touhle myšlenkou, jsem si si řekl že je na čase to trochu oživit, a tak jsem prostě zahnul ze své pravidelné trasy, zamířil si to z pro mě neznámého kopce po louce směrem k lesu a doufal, že narazím na cestu vedoucí alespoň trochu kýženým směrem. To se podařilo, a já se po kilometru vyloupnul v Chotovicích, blízké vesnice, kterou jsem nenavštívil snad od základní školy. Rozhodl jsem se tedy, že takhle pojmu celý běh. Zpomalým tempo na nějakych 6min/km max, a poběžím jen tak dle intuice, trasou kterou tak dobře neznám. Když zabloudim, tak v každé vesnici je autobusová zastávka a nějak domu dojedu.

Cestu jsem volil především po cestičkách a lesích, nevyhýbal se ani větším kopcům, vyběhl si tak k nově zrekonstruovanému Lesnímu divadlu ve Sloupu, na rozhlednu, prohlédl si v Radvanci nový ranch s nádhernými černými koňmi. Nevěřil jsem, jak se místa, kde jsem kdysy trávil velké množství času, změnila skoro k nepoznání. Bylo pěkné, opět se proběhnout a neřešit jen fyzičku a chvilkové vypnutí od problémů.

I v běhání tedy platí, že i cesta může být cíl, ať už je náš cíl cokoliv.

Zrekonstruované Lesní divadlo ve Sloupu v Čechách

Zrekonstruované Lesní divadlo ve Sloupu v Čechách

Koně v Radvanci

Koně v Radvanci

Trasa Nový Bor - Chotovice - Sloup v Čechách - Radvanec - Arnultovice - Polevsko - Skalice - Nový Bor

Trasa Nový Bor – Chotovice – Sloup v Čechách – Radvanec – Arnultovice – Polevsko – Skalice – Nový Bor